CZ : Jak začít? Je hrozně divný psát článek po 4 letech, upřímně dokonce jsem i zapomněla, že tenhle blog ještě stále existuje. Na druhou stranu je docela zajímavé číst co se mi honilo hlavou v 15 letech ha, trošku děsivé, ale zajímavé. Taky nevím, jestli pokračovat ve vícejazyčném psaní, nebo prozatím ne. Je toho tolik v mé hlavě, co bych chtěla tady sdělit, ale pořád nevím jak a jestli o to vůbec někdo bude stát. Otázek je plno a došla jsem k názoru, že odpovědi dostanu jenom jestli něco napíšu. Předem bych se tedy chtěla omluvit za případné chyby, ale pořád platí to, že čeština není můj mateřský jazyk. A taky tady najdete hodně upřímnosti bez cenzury! Takže tak😊.

Za ty čtyři roky toho bylo hodně. Na blog jsem přestala psát, když jsem se dostala na střední školu a vlastně na tu, kterou jsem dělala přijímačky a dostala jsem se tam, jsem nakonec nešla. V době corony jsem odmaturovala a upřímně… nikdy víc. Nejhorší období mého života. Potkala jsem pár skvělých lidí, ale přesto jsem hodně lidi ztratila. Ukončila jsem svůj nejdelší vztah, byla psychicky na dně, prošla jsem si závislostí na různých návykových látkách, udělala přijímačky na vysokou školu, našla si úžasného kluka, trpěla depresemi, změnila jsem svůj životní styl, několikrát drasticky jsem změnila barvu vlasů, dala jsem si svoje první tetování a za dva roky jich je teda značně víc, nechala si udělat piercing (nedopadlo to vůbec dobře, musela jsem ho sundat☹) marně si hledám práci, přemýšlím co tedy se svým životem mám dělat a jak to bude s blogem. Jedno ale vím, tenhle blog byl vždycky něco jako můj deník…tak proč to měnit?

Jestli máte nějaké otázky moc ráda Vám na ně odpovím. Snad jsem všechny své čtenáře za tu svoji pauzu neztratila. A klasicky ke konci přidávám pár fotek. 

S láskou - D

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 PL: Jak zacząć? To strasznie dziwne pisać artykuł po 4 latach, szczerze nawet zapomniałam, że ten blog wciąż istnieje. Ciekawe czytać to co mi się goniło głową jako 15-letnia, trochę przerażające, ale ciekawe. Nie wiem też, czy kontynuować dwójjęzyczne pisanie, czy na razie nie. Jest tak wiele w mojej głowie, co chciałabym tu napisać, ale wogóle nie wiem jak zacząć. Zastanawiam się nad tym cały dzień i doszłam do wniosku, że odpowiedzi dostanę tylko jeśli coś napiszę. Z góry chciałabym więc przeprosić za ewentualne błędy, ale wciąż jest tak, że po polsku długo nie pisałam. I tu też znajdziecie dużo szczerości bez cenzury! Tak więc...